čtvrtek 15. března 2018

Blog dvacátý osmý

Medo,

jsou mrazivé dny a já si připadám jak v pohádce. Jen postava, kterou jsem, se mění. V sobotu jsem se cítila jako princezna u královského dvora. Byli jsme na Grand restaurant festivalu. Tentokrát fakt v high podniku. Chování a úslužnost personálu byla tak příjemná, že jsme se dvě hodiny opravdu cítili rozmazlování a zahrnovaní pozorností a dobrým jídlem.

Také jsem tulačkou. Poslední dny jezdím vlakem, autobusem stovky kilometrů, a nebo i po Praze přejíždím z jednoho konce na druhý. S knihou v ruce, oddechová detektivka staré anglické školy; na cestě svobodná, pozoruji ostatní cestující, zachumlaná do huňaté bílé šály, ztracená v sobě a ve světě.

Připadám si jako malá holka, která objevuje svět. Vnímám ho! Intenzivně vnímám mráz, co štípe na tvářích, sníh, co křupe pod nohama, dětský smích, co cinká, pohlazení upracované ruky, vůni šedivých vlasů i rudé vycházející slunce.

Citát, co jsi mi poslala, je významný. Ale co když někdo neví, co je pro něj opravdu důležité nebo je toho víc a nejde to sloučit? Rozhodně ale stojí za to, si o tom popřemýšlet.

Představuji si tu cizí zemi, kde jsi, kterou poznáváš, její půdu, nebe, budovy, lidi, hlavně lidi. Objev toho co nejvíc!

Lisarah

PS: Ano, čtenáři, ozvěte se, jsme na Vás zvědavé. Vy nás znáte, teď chceme poznat my Vás:-).

Žádné komentáře:

Okomentovat